Vyváženost uzavřené vnější a otevřené vnitřní formy. Domov, který pro rodinu s intenzivními společenskými kontakty navrhl a postavil Isay Weinfeld, je dokonalým odrazem jejich potřeb a životního stylu.
Nikdy bych nebydlel v domě, který jsem sám stvořil,“ tvrdí člověk, jenž je po věhlasném Oscaru Niemeyerovi zřejmě nejznámějším brazilským architektem.
Možná vás, stejně jako většinu ostatních lidí, toto konstatování poněkud překvapuje, ale podle jeho filozofie je tu návrhář především proto, aby dokonale poznal, co jeho klienti chtějí, a maximálně jim vyhověl. „Bydlení je jako móda, mělo by přesně vystihnout náturu svého uživatele,“ vysvětluje Weinfeld.
Své smlouvy proto podepisuje až tehdy, je-li si jist, že bude schopen svým předsevzetím dostát. Předchází tomu řada dlouhých rozhovorů, během nichž zjišťuje, jak jeho klienti chtějí žít: Co dělají po probuzení? Jak tráví svůj běžný den? Teprve proces připomínající psychoterapii nebo námluvy vyústí ve vzájemný soulad, jehož výsledkem je finální projekt.
Bylo to tak i v případě domu postaveného ve svažitém terénu pozemku s výhledem na Sao Paulo. Přestože z mnoha úhlů pohledu vypadá jako nízký rozlehlý bungalov, ve skutečnosti jeho členité vnitřní prostory o velikosti 2700 m2 zabírají tři úrovně se zaměřením na rovné upravené zelené plochy, bazén a nejvýše položenou společenskou zónu.
Ta se jeví z uliční fronty jako přízemní objekt s vyváženou fasádou z betonu, s povrchovou úpravou provedenou marmocrylem, a skleněných pásů velkoplošných oken, s výrazným oživením v podobě sytě červeného bloku. Kontrastní barevný kubus vyčnívající ven na jednu z verand obsahuje jídelnu v japonském stylu.
Ostatní prostory jsou, stejně jako celý dům, otočené do zahrady. Hlavní obdélníková místnost zaujímající celou plochu základní budovy je díky oboustrannému prosklení na delších stranách transparentní. Doslova jako výkladní skříň odhaluje velkorysou aplikaci dřevěných prvků v podobě podlahových i stropních obkladů a minimalistického nábytku.
Obrovská posuvná okna v hliníkových rámech nenásilně propojují interiér s exteriérem, dvě verandy z každé strany se postaraly o splynutí zahrady s vnitřním společenským prostorem. Jeho rozdělení na jednotlivé funkční zóny definují kromě rozmístění nábytku také vertikální odkazy v podobě krbu a dvou nepřehlédnutelných kulatých sloupů z nerezové oceli.
Klidové zázemí pro rodinu, ložnice s koupelnami, přístupné dlouhou chodbou, umístil architekt o jednu úroveň níže. Všechny pokoje lze samozřejmě otevřít do zahrady. Do domu se vstupuje z nejnižšího podlaží, kam autor projektu situoval kromě garáže také ubytování pro personál, studovnu a technické místnosti.
Dvě horní úrovně objektu jsou dostupné prostřednictvím velkorysého schodiště nebo výtahu.
Dovnitř se však lze dostat rovněž po širokých schodech z přístupové cesty a pokračovat po dřevěné terase podél severní části pozemku, pod bujnou tropickou zelení, přes trávník nebo kolem venkovní kuchyně a jídelny pod pergolou umístěné v bloku kolmém na hlavní společenskou část objektu.
Rezidence je výsledkem Weinfeldova sklonu ke kontroverzi, jež se odráží ve stylu zvaném tropický modernismus. Vytvořil to, co rodina chtěla: transparentní minimalistický objekt, ale zároveň také domov plný vřelosti a komfortu. „Vždycky hledám čistotu a otevřenost linií,“ říká člověk, který si zakládá na svém liberalismu, „ovšem s pocitem tepla.
Text: Alena Müllerová, foto: PHOTOFOYER
