Na filmovém plátně či na televizní obrazovce vás zaujme jeho charismatický zjev. Stejný pocit máte i při sledování jeho obrazů. Je v nich tajemství, které v člověku vyvolává zvláštní, nepopsatelné napětí.

Jan Kanyza je od počátku své tvorby považován za malíře i herce. Už na Akademii múzických umění měl jeho profesor Miloš Nedbal obavy, že přestoupí na výtvarnou školu.

Mé přijetí na DAMU vše vyřešilo, říká Jan Kanyza.

Začínal s portréty, akty, tedy figurou. Později se dopracoval k nefigurální (abstraktní) tvorbě.

Výraz abstraktní nemá ale Jan Kanyza příliš rád. „Většina diváků a návštěvníků výstav je přesvědčena, že abstrakce je mazanice, schválnost, provokace, u které se nedá poznat, co na obraze vlastně je, a zapomínají na důležitý aspekt svobodné tvorby, že abstrahovat se dá pouze konkrétní.

Postačí, když mu budete důvěřovat,“ pokračuje Jan Kanyza

Nejraději maluje ve svém ateliéru v jižní Francii, v kraji Languedoc-Roussillon. „Lákala mne Provence, tam ostatně pobývám také často, ale Lanquedoc není tak literárně-turisticky profláknutý a charakter krajiny na jihu Francie a celého středomoří je podobný. Pronajal jsem si nevelký ateliér v malém městečku ve vnitrozemí.

Kde je mi dobře, dobře se i pracuje.“

V Languedocu, jehož světlo lákalo a stále láká malíře, vznikla většina Kanyzových děl, která jsou zastoupena v galeriích a soukromých sbírkách od Spojených států po Japonsko. První zlom nastal, když díky francouzským přátelům vystavoval v roce 1987 na pařížském podzimním salonu, což na oficiálních místech vzbudilo značnou nevoli.

Lidé, kteří jeho tvář neznali z filmu ani z televizní obrazovky. „Alespoň trošičku to pozvedlo moje sebevědomí,“ dodává charismatický malíř.

TEXT: Alena Kodlová, FOTO: archiv autora