Patří k z nejžádanějším designérům interiérů nejen ve Varšavě, odkud pochází, jeho práce najdeme po celé Evropě.
Dominik Drygas je fascinován surrealistickým malířstvím, rád si pohrává s protiklady a inteligentně začleňuje tyto prvky do svých originálních interiérových návrhů.
V apartmánu na 150 m2, se střešní terasou 50 m2, najdeme více než 300 m2 skla a velký počet zrcadel. Poskytují množství odrazů lamp a svíček a vytvářejí intimní a přívětivé prostředí. Druhy osvětlení a jeho umístění byly pečlivě promyšleny, vysvětluje architekt; všechno je podřízeno světelné pohodě interiéru.
LED rampy na stropě umožňují měnit barvu světla, a tudíž i atmosféru místa. „Při vytváření interiérů jsem často experimentoval, objevoval nové možnosti. Tentokrát jsem se rozhodl dosáhnout divadelnějšího efektu, “ vysvětluje Dominik. A jaký měl pocit, když realizovat design svého vlastního domova? Odpovídá se smíchem: „Bylo tisíc verzí!
Zpočátku to měl být interiér minimalistický, skoro asketický.
Velmi málo nábytku, jeden materiál na podlahu a jedna barva na všechno – matná běloba… Pokud jde o povrch podlahy, pouze tu v hale u vchodu a v kuchyni tvoří barevná pryskyřice,“ vysvětluje architekt. Celý zbytek pokrývá vysoký, velmi huňatý koberec. „Pro to, že podlahu pokryje nějaká ,kožešina´, jsme se rozhodli hned na začátku.
Chtěli jsme příjemný, hebký interiér.“ „Čím víc jsem na ten projekt myslil, tím víc se moje představy košatily. Když pracuji pro nějakého zákazníka, vždycky přijde chvíle, kdy mu předložím konečnou verzi projektu. Při koncipování našeho interiéru jsem pojetí neustále dolaďoval. Bylo to nekonečné.
Teprve když jsem viděl nejnovější zpracování Alenky v říši divů (pozn. red.: 2010, USA, režie Tim Burton), rozsvítilo se mi v hlavě! Hlavní barvou interiéru se stala modř šatů hrdinky filmu. Ale to není všechno. Je tu i jiný zdroj inspirace. Dlouho jsem chtěl dělat projekty založené na formách a barvách Lega – žluté, červené, modré.
Nakonec se mi to podařilo. Zvlášť to platí pro kuchyňský kout, vstupní halu a dětské pokoje,“ vysvětluje majitel bytu.
Ale než se interiér oděl do nových barev, musili Karolina a Dominik zcela rekonstruovat celý obytný prostor. Lego představovalo inspiraci barevnou, k žádnému z pokojů se ale nehodí přívlastek „skládací“. Majitelé dali zbourat všechny příčky a ponechali jen původní krb. Členění nově vzniklé obytné plochy a rozmístění pokojů tak bylo zcela změněno.
Většina ho pochází od známých italských firem.
Po čtyřměsíčním maratonu rekonstrukce snili majitelé už jen o jednom – nic nedělat. První den v novém domově se Karolina rozhodla strávit pohodově, v obývacím pokoji, kde si střídavě hověla na obrovské pohovce a na „plyšové“ podlaze.
To ale samozřejmě není jediné místo tohoto interiéru, kde se dá odpočívat. „Když například v ložnici rozsvítíte světlo a zhasnete všechny lampy v ostatním bytě, zdá se, jako by byl pokoj pod vodou,“ vysvětluje designér.
Velká oválná postel pak připomíná lasturu ústřice… Stejně jako malíři pojmenovávají svá plátna, dává Dominik jména všem svým architektonickým vizím: Love, Oxygen, Samurai plat… „Do architektury lze převést doslova všechno,“ říká. „Mohu se inspirovat šálkem espresa a na tomto nápadu postavit celý interiér.
Názvy jsou tudíž spojeny s mými pocity i s mým viděním světa v dané chvíli.
Tento byt je pokřtěn ,My Wife´, protože Karolina a já jsme interiér vytvářeli společně.“ „V architektuře mám rád riskantní řešení,“ a vysvětluje: „Například jsem v pokušení pohrát si s kýčem. Třeba k posezení jsem zvolil surrealistické židle s vyřezávanou zadní částí a křeslo se sedákem schovaným v obrovské hlavě. Evidentně jsou to provokace.
Chtěl jsem překročit úzus, jít za konvence, ale v té správné míře. Vytvořit nekonformní interiér. Udělal jsem to, ale je pravděpodobně můj poslední tohoto druhu… Žít tady je zábavné,“ přiznává Dominik.
Také připouští, že vzhledem k tomu, že se jejich čtyřčlenná rodina opět brzy rozroste, což je samozřejmě těší, budou si muset hledat zase něco většího, 150 m2 obytné plochy a 50 m2 střešní terasy přestane stačit. „Bohužel tady nemůžeme vytvořit nějakou další skleněnou místnost.
TEXT: Jaromíra Slavíková. FOTO: Photofoyer
