Newyorský penthaus v retro-futuristickém stylu si pro sebe zařídila známá módní návrhářka,
která vyrůstala na předměstí Chicaga.
Co ji ovlivnilo v dětství a proč vypadá její domov právě takto? Interiérový návrhář Tony Ingrao říká, že existuje o tomto střešním apartmá v budově Rosario Candela v New Yorku mnoho mýtů.
Začalo to ještě v době, kdy prostor nebyl obytný, ale sloužil jako pár tanečních sálů. Vlastníky domu byli Vanderbiltové a Hookerové, kteří bydleli v přízemí.
Na pořádané prestižní slavnosti vyjížděli do patra v dubem obložených výtazích. Tenkrát zde byly zlacené kazetové stropy, mramorové podlahy, krby, dřevěné obložení stěn jako na edwardiánském panském sídle.
Přesto Ingrao přesvědčil nové vlastníky, aby tyto mámivé detaily nechali odstranit a zvrátili tak historismus místností. Zcela je stylově proměnil. Odlehčil je natolik, že dnes vypadá tento „dům na střeše“ jako prozářený oblak, který se vznáší nad Manhattanem.
Ingrao je nejlépe známý svými návrhy velkolepých územních celků a projektů pro obchodní společnosti. Zpočátku si proto všichni mysleli, že zde bude nějaký další z jeho objektů, jenže se zmýlili. Ingrao vysvětluje:
„Neznali nového majitele ani architekta, kterého si vybral.
David Piscuskas patří k architektům vyznávajícím minimalistický modernismus natolik, že ne vždy jej oceňují natolik, jak by si zasloužil.“ (K zastáncům a představitelům tohoto stylu patří například americký malíř a grafik Jasper Johns či neméně uznávaný postmodernista David Salle.)
Piscuskas před lety pracoval také na předchozím apartmánu Lisy Perry.
Líčil ji jako výbušné dynamo v minisukni s natupírovanými vlasy a bledou rtěnkou, které sbírá; a všiml si, že pravidelně nosí oblečení od Rudi Gernreicha, Paca Rabanneho a Andrého Courrègese.
Lisa Perry prohlašuje 60. a 70. léta za svou „nejoblíbenější éru designu“. Zařizovala si svůj domov tak, aby odpovídal stylu jejího šatníku.
„Velmi futuristické,“ řekla, myslíc tím tehdejší vizi budoucnosti, kdy vinyl a imitace kůže či kožešin jsou považovány za přepych. Skutečností je, že si kupovala pop art velmi pilně.
„A dnes je to opravdu velmi módní,“ dodává Ingrao. Můžeme se jen pozastavit nad tím, jak prozíravá byla. Styl jejího interiéru
tak můžeme nazvat pop architekturou. Detaily, včetně 3,5 metrů vysoké vinylovo-akrylové přepážky, jsou navrženy ve stylu Vernera Pantona.
V knihovně zavěsili autoři projektu bílé ocelovo-akrylátové police na akrylové stěny, podsvícené neonem.
Knihy jsou uspořádány podle barvy svých hřbetů.
„60. léta byla designově velmi bouřlivá, do centra pozornosti se design jako takový dostal mnohem později,“ vysvětluje Ingrao. Ve skutečnosti je nový interiér stejněsložitý jako ten, který nahradil. Předtím, než majitelka koupila toto apartmá, které bylo na trhu už několik let, pozvala si Piscuskase, aby si je prohlédl.
„Prošel tudy čas,“ konstatoval. Základní dispozice (rozvržení) se dvěma tanečními sály, oddělenými servisní částí, nebylo zrovna praktické pro pár se dvěma dětmi.
I když se byt otevřel na přilehlou terasu, okna a dveře byly malé. Nebylo tady žádné světlo a jakýkoli možný výhled zůstával skrytý.
Prostoru chyběla vzdušnost, nedalo se tady dýchat. Převzetí původní dispozice architektonického řešení a interiérového vybavení by znamenalo odsoudit prostor do zapomnění.
A tak jednotlivé historizující kousky putovaly na dražbu, ozdobné krbové římsy k dealerské firmě a dveře z ořechového zlaceného dřeva ve stylu Jiřího II. skončily v nábytkové galerii…
Piscuskas mezitím musel vymyslet způsob, jak ve vzniklém U-tvaru půdorysu rozložit funkční zóny. Jeden ze sálů rozdělil na pracovnu a mediální místnost, druhý sál, velký 79 m2, se stal obývacím pokojem.
Mezi rameny U, v jeho základně, se z bludiště malých místností stala jídelna a kuchyň, a současně i jediná cesta z jedné poloviny apartmánu do druhé.
(Samozřejmě průchod kuchyní s nerezovými skříňkami a výhledem na East River není totéž jako proklouznout spíží.) Dětské ložnice, pokoj pro hosty, knihovna a pokoj pro služebnou pak vyplňují rohy.
V moderním pojetí prostoru se místnosti prolínají jedna v druhou, což je v tomto typu historických domů zcela neobvyklé. Jakmile architekt rozdělil obytný prostor, začal rozšiřovat původní malá nepravidelná okna, u některých více než zdvojnásobil jejich skleněnou plochu.
Současně jsou téměř všechny v interiéru použité povrchy reflexní. Střešní okna a světlíky vypadají jako mléčně bílé bubliny, bílé mramorové úlomky plují v bílé epoxidové podlaze. Tam, kde se stěny setkávají se stropy, nahradily rohy velkorysé oblé křivky.
Bez tvrdých linií „Vyrůstala jsem na předměstí Chicaga, v ložnici přecpané Marimekkem, obýváku
plném Saarinena… Máma milovala kaftany a můj beatnický táta rozstřikoval barvy v suterénu, kdykoli si našel čas. Základem mých vzpomínek z dětství je vrcholový design, pestrobarevné oblečení a krásné
umění. Navíc má rodina vlastnila obchod s textiliemi a navrhovala látky, takže nebylo žádným překvapením, když jsem řekla svým rodičům, že chci jít na Fashion Institute of Technology v New Yorku.
Byla to nádherná poučná zkušenost, navíc jsem se zamilovala do tohoto velmi vzrušujícího města, které se stalo mým novým domovem. Má láska k 60. letům vznikla na základě skvělého designu, vytvořeného v té době.
Studovala jsem módu, umění, architekturu a nábytek, a postupně jsem se do toho všeho zamilovala. Do čistých minimalistických linií, geometrických tvarů, jasných zářivých barev a nadčasového estetického charakteru.
Je to také štěstí, hravost i rozmarnost, které, jak řada lidí říká, charakterizují mou osobnost.
Stala jsem se vášnivým sběratelem toho nejlepšího z módy konce 60. a počátku 70. let, a bylo to opravdu jediné, co jsem nosila po dobu 10 let před zahájením svého vlastního podnikání…“ Dodejme, že velmi úspěšného, její charakteristické módní kolekce jsou známy po celém světě. plynule přechází jeden povrch v jiný;
kde jeden začíná, další končí, vzdálenosti se stávají nejednoznačnými. Architektura se vytrácí a vypadá to, že gravitace má dovolenou.
Ve vybavení interiéru je hodně vestavěného nábytku a kousky, které stojí volně, jako například sedací
souprava v obývacím pokoji, jako by se násobily podle rozměrů místnosti, v níž tvoří prostoru odpovídající kompozici. Umění má tady i architektonické měřítko. V obývacím pokoji 2,5 x 3,6 metrové
plátno Roye Lichtensteina vizuálně osvobozuje a rozšiřuje interiér za jeho reálné hranice. Jediným
problémem je, že dáme-li půdorysu tvar U, okna často hledí na terasu a zdi z červených cihel. Pokoje
tedy vypadají mnohem pozemštější při denním světle, než si autoři přestavby předsevzali. Domácí
hledali způsob, jak znásobit světlo, a nechali vymalovat exteriér světlejší barvou. V noci pak interiér
září, vnější svět ustupuje do pozadí…
TEXT: Jaromíra Slavíková, FOTO: Zapaimages
