Vila povstala jako Fénix z popela

Charakteristickým znakem moderního brazilského sídla v Butantã je schopnost upozornit nejen na vynikající kvalitu původního projektu, skrývající se v použití betonu, kterou podtrhují nové stavební materiály a technologie

Horní podlaží, jehož část slouží jako chráněné parkovací místo pro auto, je na stejné výškové úrovni jako příjezdová cesta k domu a zahrada

Na úrovni zahrady a bazénu se postavila nově pouze jedna koupelna v místě, kde byla stavba úplně poničena. Také zde vznikly otevřené prostory s velkými okny a dostatkem světla.

V rámci projektu udržitelného rozvoje navrhla architektka zelenou střechu, která je nejen krásná, ale chrání dům před teplotními extrémy a funguje jako izolace. Navíc je nedílnou součástí moderní architektury a urbanismu.

Bazén přináší hodně radosti a zábavy, proto byl také jedním z požadavků nových majitelů. Jeho oválný tvar je efektivně zasazen do prostoru na úrovni středního podlaží a vyznačuje se efektní modrobílou kombinací barev.

Kombinace přírodních materiálů, jako je po staletí prověřené dřevo a kámen, objevující se v zadním traktu budovy, se nejen vkusně doplňují, ale reprezentují kvalitu a trvale udržitelný rozvoj, jež vyznává nový majitel.

Kamenné schody a zídky se budují od nepaměti stále stejnou metodou a nezapřou svůj půvab. V tomto objektu vydržely téměř jedno století díky kameni odolnému vůči počasí. Původní dům byl dokončen v roce 1936.

Jednou ze zásadních změn, k nimž došlo při obnově brazilského sídla a na kterých se podílel spolu s majitelem hlavně architektka Deborah Lima, jsou příčky z kaleného skla, jež nahradily původní obdélníková okna.

U moderních staveb tohoto typu se osvědčil monolitický beton jako stavební materiál. Vynikne hlavně v kontrastu s původní šedou keramickou dlažbou, bílou výmalbou stěn a černými rámy prosklených dveří, vše doplněné zelení.

O přirozené světlo v jednoduchém otevřeném interiéru se starají dostatečně vysoká okna, které podtrhuje podlaha v modrobílé barevnosti. Přízemí a druhé podlaží spojuje betonové přímočaré schodiště.

Bezprostřední propojení interiéru a exteriéru docílila architektka tím, že použila všude, kde to bylo možné, kalené sklo na příčky místo původních oken. Tím celá stavba získala nejen na půvabu, ale i na lehkosti.

Víceúrovňovou stavbu, kde vzaly za své zejména některé zdi a podlahy, dali téměř do původního stavu architektka Lima a majitel nejen proto, že je dům uveden v seznamu národních kulturních památek moderní brazilské architektury.

V přízemí se nachází i dobře umístěný krb, jehož rozvody vyhřejí apartmánové pokoje s vysokými stropy v prvním patře. Obě podlaží jsou pak propojena pohodlným betonovým schodištěm.

Interiéru dominuje monolitický beton, který je charakteristický pro moderní architekturu stejně tak jako prosklené stěny vnášející do prostoru přirozené světlo.

Barvy v interiéru znamenají život. Stejně tak je tomu i v sídle nových majitelů, kteří se nechali inspirovat Le Corbusierem. Ten používal syté základní tóny vytvářející zajímavé kontrasty. Proto se v domě vyskytuje žlutá, červená, modrá i černá.

S rekonstrukcí domu se změnila i struktura, vybavení a technologie kuchyně. Vysoce kvalitní a odolné materiály vyrobené tak, aby dokonale zapadly do designu celého interiéru, jsou doplněny luxusními kuchyňskými spotřebiči.

Logický přechod mezi obývacím pokojem a kuchyní tvoří jídelní stůl se židlemi. Rozhodně se vyplatilo, že majitelé věnovali maximální pozornost stylové i materiálové jednotnosti, aby místnost vypadala uspořádaně a elegantně.

Betonová stěrka na podlaze v černé barvě ve vstupní části suterénu koresponduje s rámy dveří stejné barevnosti a kontrastuje s bílou výmalbou, na níž se vyjímají sbírky obrazů.

Pro moderní architekturu rekonstruovaného sídla jsou typické velkorysé prostory propojující nejen obytné zóny v jednom podlaží, ale dokonce i jednotlivá podlaží.

Jedinou výraznější barvou ve středním podlaží je původní modrobílá dlažba, která se skvěle hodí k umírněné barevnosti sedacího nábytku a doplňků v interiéru.

Spousta denního světla, to je další atribut, typický pro vilu v Butantã. Vysoká okna orientovaná na jihozápadní stranu zajišťují dostatek světla po celý den.

Pocit vzdušnosti a lehkosti dodávají domu rozlehlé prostory. Jídelnu propojenou na jedné straně s kuchyní a na druhé straně s obývací zónou odděluje pracovna, jíž reprezentuje jednoduchý psací stůl a židle.

Téměř ve všech místnostech se dají velkorysé okenní parapety využít jako psací stůl, nevyjímaje ložnici, odkud je překrásný výhled do zahrady.

Dokonalý cit a respekt pro mí sto a architekturu domu byly hlavní mi důvody, které vedly

Hectora a S ilvii Realovy k obnově deset let opuštěné vily. Pokud se měl dům zachránit,

rekonstrukce byla nevyhnutelná, byl toti ž plný vegetace a vlhkosti.

Podle fasády z vnější strany se nedalo jednoznačně posoudit, jak náročná bude obnova a jaké kroky budou následovat. Architektka Deborah Lima, která byla rekonstrukcí pověřena, našla v knize Alberta Xaviera Moderní architektura v Sao Paulu projekt Sylvia Sawayy a Edmilsona Tinoca, Jr.

z roku 1969, který nápadně připomínal opuštěné sídlo.

A nemýlila se! Šlo o první rekonstrukci původního domu, který byl dokončen v roce 1936. Honosil se tak krásným výhledem do okolí, že byl rozšířen o Jockey Club.

A pokud jde o kvalitu projektu, dům je v knize uveden jako sklápěcí stavba moderní architektury, spolu s dalšími projekty v brazilském utantã.Motivací pro nákup nemovitosti bylo zachování původního návrhu a také jasná identita nového majitele.

Architektka upřesňuje, že i když rekonstrukce trvala rok a půl, změny byly minimální a konstruktivní. Vždy se rozhodovala tak, jako kdyby restaurovala památku první velikosti. Moderní dům, stále schopný

upozornit nejen na vynikající kvalitu původního projektu, skrývající se v použití betonu, podpořily nové stavební materiály a technologie. Dům prošel jemnou obnovou, z původní dispozice zůstalo mnoho

zachováno, například prostorné toalety, prádelna, původní schodiště pro služebnictvo, dveře a vlajky nainstalované na zkosené ocelové zástavy i dobře umístěný krb, jehož rozvody vyhřejí apartmánové pokoje s vysokými stropy.

Původní objekt byl naplánován v každém detailu, aby dobře reagoval nejen na požadavky týkající se provozu klubu, ale bývalý majitel dal dohromady i sbírku uměleckých děl, kterým bylo vyčleněno důstojné místo v suterénu.

„Koncepci domu jsme měnit nechtěli, i když některé dílčí změny byly nutné. Proto jsme požádali architekta Sawayu, aby nám zapůjčil originální plány a vyjádřil se k zamýšleným drobným změnám. Mým cílem bylo pokračovat v jeho projektu,“ vysvětluje současný vlastník.

Nově se stavěla pouze jedna koupelna na úrovni zahrady a bazénu, kde byly zničeny některé zdi, což bylo také důvodem pro vybudování otevřených prostor s velkými okny a přirozeným světlem.

Například v přízemí u vchodu do domu byla malá obdélníková okna v projektu z roku 1969, který navrhl Sawaya.

Mezi pracovnou a jídelnou byla okna odstraněna a nahrazena skleněnými panely, aby lépe vynikla sbírka uměleckých děl, ke kterým má vřelý vztah i Hector Real. Nový majitel je také vyznavačem konceptu trvale udržitelného rozvoje, jenž byl důležitým tématem již v původním návrhu, ať už šlo přisazené

osvětlení v koupelnách, nebo využívání přirozeného světla díky rozměrným oknům. Rekonstrukce objektu navíc zahrnula zelenou střechu, která funguje se k zamýšleným drobným změnám.

Mým cílem bylo pokračovat v jeho projektu,“ vysvětluje současný vlastník. proteplily nejen opticky. Ve střední části domu se ponechala původní dlažba a ve vstupních částech domu dostaly přednost betonové stěrky.

„Důležitým aspektem jsou barvy,“ poukazuje architektka. „Všechny jsme zvolili v základních tónech, které používal v moderních stavbách Le Corbusier.

To znamená, že jsme použili třeba intenzivní žlutou barvu na vnějších stěnách toalet, koupelny v červeném, modrý bazén v kontrastu s bílou zdí domu a černá okna i dveře.

Ale náš dům získal mnohem více barevných odstínů díky zelené vegetaci na střeše a na zahradě,“ vyjmenovává změny, které pozvedly vilu v Butantã Deborah Lima.

Například v přízemí u vchodu do domu byla malá obdélníková okna v projektu z roku 1969, který navrhl Sawaya.

osvětlení v koupelnách, nebo využívání přirozeného světla díky rozměrným oknům. Rekonstrukce objektu navíc zahrnula zelenou střechu, která funguje jako dokonalá izolace. V zimě dům chrání před chladem a v létě naopak před slunečními paprsky. Stavba využívá také solární energii pro ohřev vody.

V domě bylo původně elektrické teplovodní vytápění a keramická dlažba. Nový majitel spolu s architektkou vsadili na výměnu podlahové krytiny a udělali dobře.

Nabízelo se pročistit trubky teplovodního topení a keramickou dlažbu v ložnicích a obytné části vyměnit za bambusové desky, které místnosti.

TEXT: EVA ADAMOVÁ, FOTO: PHOTOFOYER