Rezidence Aatrial House se všemi svými stranami otevírá na terasy a pozemek s bazénem. Z tohoto pohledu však zůstává hlavní přednost projektu utajena.
Sestava transformovaných kubusů, které tvoří celý projekt, je díky masivnímu prosklení fasády a působivým průhledům fotogenická i v noci.
Železobeton je hlavním výrazovým materiálem, doplněním některých částí fasády obkladovými plochami z tmavého ebenového dřeva získala jinak strohá architektura potřebný proteplující prvek.
Velkorysé prosklené stěny obálky domu propouštějí do nitra rezidence dostatek denního světla, zrcadlí se v nich však také okolní příroda.
Jednoduchá geometrie návrhu dala vzniknout dokonale vyváženému obytnému objektu s funkční minimalistickou tváří. Do zvoleného stylu zapadá i betonová terasa se zapuštěným bazénem.
Výsledná podoba rezidence prozrazuje inspiraci domy v podobě kostek, typickými obytnými stavbami ze sedmdesátých let dvacátého století, charakteristickými pro tuto lokalitu.
Kvůli špatné přístupnosti pozemku bylo nutné vybudovat příjezdovou cestu pod rezidencí. A právě toto nápadité řešení přineslo jeho autorovi obdiv odborníků a vítězství ve světové soutěži International Architecture Award 2008.
Pro realizaci příjezdové komunikace se šířkou deset metrů byla stejně jako pro masivní opěrné zdi použita přírodní žula v podobě lomových bloků.
Celý hektarový půdorys pozemku vytyčuje obvodová kamenná stěna, vysoká dva a půl metru. Řešení zároveň vyrovnává převýšení terénu, podílí se rovněž na zachování soukromí majitelů rezidence.
Po hubených letech přinesl tento projekt svému tvůrci řadu ocenění. Byl nominován na cenu Mies van der Rohe 2006, udělenou ve stejný den jako ocenění Dům roku, dále získal Grand Prix Leonardo 2007 a uznání WAF 2008.
Rezidence postavená v blízkosti lesa v Dolním Slezsku má obytnou plochu o rozloze 660 metrů čtverečních. Její moderní prosvětlené interiéry se prosklenou fasádou otevírají na řadu venkovních teras a umožňují propojení vnitřního prostoru se všemi okolními přírodními krásami.
Příjezdová komunikace se svažuje pod rezidenci, aby pak vystoupala dovnitř jakési dvorany, k níž se stavba obrací svými uzavřenými partiemi. Do jedné ze stěn jsou integrována vrata dvou garáží.
Geometrické linie se zvenčí propisují do vnitřní dispozice rezidence stejně jako základní konstrukční materiály, tedy beton, sklo a kov.
Zatímco klasické atrium poskytuje obytným budovám chráněný venkovní prostor, funkčně maximálně propojený s vnitřní dispozicí, v tomto případě má podobu uzavřeného dvora, obklopujícího příjezdovou cestu a vstup do domu.
Zatímco klasické atrium poskytuje obytným budovám chráněný venkovní prostor, funkčně maximálně propojený s vnitřní dispozicí, v tomto případě má podobu uzavřeného dvora, obklopujícího příjezdovou cestu a vstup do domu.
Vzhled vnitřního schodiště těží z křivky kovové konstrukce a transparentnosti skleněných stupňů. Pod částí průhledné podlahy prosvítá plocha příjezdové komunikace.
Ke vchodu, situovanému do nejvyššího bodu atriové dvorany, vedou žulovými kostkami obložené stupně schodiště s betonovou konstrukcí.
Vzdušnost interiéru umocňuje kromě minimálního vybavení nábytkem a jednoduché barevné škály rovněž otevření prostoru do dvojité výšky. Galerie ve druhé obytné úrovni funguje jako přístup do klidové zóny.
Působivý záběr na příjezdovou cestu, vedoucí do nitra rezidence, ohromuje svou tvarovou kompozicí. Pro výsledný efekt je podstatné rovněž materiálové zpracování vertikálních a horizontálních ploch, realizovaných s pomocí lomových žulových bloků.
Elegance kuchyně s jídelnou pramení – stejně jako v ostatních částech interiéru rezidence – z minimalistického pojetí vybavení. Veškerá dekorativní role je tu svěřena venkovním scenériím, zpřístupněným velkoplošnými plochami z čirého skla.
Když tato zajímavá rezidence získala celosvětové prvenství ve světové soutěži International Architecture Award 2008, bylo to pro její tvůrce velké překvapení.
Návrh totiž vznikl v nevytápěném suterénním ateliéru, kde tehdy tříčlenný tým dnes slavného architekta Roberta Konieczného skončil po své nepříliš úspěšné předchozí kariéře.
Měl za sebou osm let chudoby, spaní v autě na staveništích, pouze šest dokončených projektů. V kanceláři pár spisů a gauč, k ruce dva učně. „V době, kdy jsme se pustili do nejlepšího domu na světě, to bylo celé studio KWK Promes. Psal se rok 2006,“ vzpomíná.
Není divu, že si movitý investor tehdy vymínil, že zakázku podepíše teprve poté, když se mu projekt bude líbit. Byl to sice risk, protože nápady jsou na architektonických řešeních to nejcennější, ale v podstatě nebylo na výběr. A vyplatilo se.
Krásný jednohektarový pozemek u lesa, situovaný v polské Opoli nedaleko našich hranic, měl poněkud problematicky orientovaný přístup.
V první řadě tedy bylo potřeba vyřešit příjezdovou cestu, kterou se architekt nakonec rozhodl zapustit do terénu tak, aby vedla do nitra rezidence, usazené na vyvýšené rovině.
Díky tomu vlastně vznikl stěžejní prvek celého projektu, jakési vnitřní atrium, jež svou nezvyklou podobou ovšem popírá klasické pojetí tohoto prastarého architektonického prvku.
Konieczného dům, který proto nese název Aatrial House, je tak ve výsledku zevnitř uzavřený, aby se prostřednictvím svých teras a prosklených stěn naopak maximálně otevřel svému okolí.
Z pohledu konstrukce jde o železobetonový monolit, jehož výsledný tvar vychází z transformovaných krychlí, s ostatními hmotami definovanými tmavým obkladem z ebenového dřeva.
V důsledku roztahování a ohýbání konkrétních povrchů kubusu vznikly veškeré stěny, podlahy a stropy, spolu s vnitřním atriem a terasami. Tento princip formování nejen vytvořil strukturu domu, ale určil také promyšlenou architekturu včetně použití materiálů.
Brána se nachází v nejvyšším bodě lokality, která se svažuje směrem k východní straně. Deset metrů široká příjezdová cesta, kopírující sklon pozemku, byla dodatečně snížena pod úroveň terénu.
Její okolí a zahradu odděluje dva a půl metru vysoká opěrná zeď, realizovaná z lomových žulových bloků, tedy materiálu typického pro zdejší krajinu.
