Na filmovém plátně či na televizní obrazovce vás zaujme jeho charismatický zjev. Stejný pocit máte i při sledování jeho obrazů. Je v nich tajemství, které v člověku vyvolává zvláštní, nepopsatelné napětí.

Jan Kanyza je od počátku své tvorby považován za malíře i herce. Už na Akademii múzických umění měl jeho profesor Miloš Nedbal obavy, že přestoupí na výtvarnou školu. Jak se později Jan Kanyza svěřil, dilema malování nebo hraní vyřešil osud.

„Tehdy převážilo divadlo, studentský kabaret, ochotničení a také to, že jsem udělal přijímačky napoprvé do ročníku k Miloši Nedbalovi. A vůbec není jisté, že bych zkoušky na akademii nebo na UMRPUM udělal. Mé přijetí na DAMU vše vyřešilo, říká Jan Kanyza.

Začínal s portréty, akty, tedy figurou. Později se dopracoval k nefigurální (abstraktní) tvorbě. Výraz abstraktní nemá ale Jan Kanyza příliš rád.

„Většina diváků a návštěvníků výstav je přesvědčena, že abstrakce je mazanice, schválnost, provokace, u které se nedá poznat, co na obraze vlastně je, a zapomínají na důležitý aspekt svobodné tvorby, že abstrahovat se dá pouze konkrétní.

A nejstrašnější je, když vás někdo požádá, abyste mu obraz vysvětlil. Obraz není matematický vzorec, aby byl vysvětlován! Buď vás chytí za srdce, nebo ne. Proto často říkám: Obrazu nemusíte rozumět. Postačí, když mu budete důvěřovat,“ pokračuje Jan Kanyza

Nejraději maluje ve svém ateliéru v jižní Francii, v kraji Languedoc-Roussillon. „Lákala mne Provence, tam ostatně pobývám také často, ale Lanquedoc není tak literárně-turisticky profláknutý a charakter krajiny na jihu Francie a celého středomoří je podobný.

Pronajal jsem si nevelký ateliér v malém městečku ve vnitrozemí. Tam do Collioure jezdím odpočívat a čerpat energii a sílu. Je to vždycky polopracovní dovolená po sezoně koncem září, kdy už tam nejsou davy turistů.

A stejně tak zajíždím za přáteli do Vence nebo do Saint Paul de Vence. Jsem prostě rád tam, kde se mi dobře svobodně dýchá. Kde je mi dobře, dobře se i pracuje.“

V Languedocu, jehož světlo lákalo a stále láká malíře, vznikla většina Kanyzových děl, která jsou zastoupena v galeriích a soukromých sbírkách od Spojených států po Japonsko.

První zlom nastal, když díky francouzským přátelům vystavoval v roce 1987 na pařížském podzimním salonu, což na oficiálních místech vzbudilo značnou nevoli. Zájem o jeho dílo nastartovaly dvě samostatné výstavy v Paříži počátkem 90. let.

Lidé přicházeli a někteří si obrazy kupovali. Lidé, kteří jeho tvář neznali z filmu ani z televizní obrazovky. „Alespoň trošičku to pozvedlo moje sebevědomí,“ dodává charismatický malíř.

TEXT: Alena Kodlová, FOTO: archiv autora