Modernismus, převažující architektonický styl Brazílie, se vyznačuje minimalismem a absencí přílišné zdobnosti a dekorativnosti, jednoduchostí, či stými liniemi a funkčností. Přesně to také platí o rezidenci, kterou pro své klienty ve městě Nova Lima navrhla a zařídila Patricia Hermanny.
Styl, jenž autorka projektu stejně jako většina soudobých brazilských architektů vyznává, byl přijat po druhé světové válce a nelze v něm nerozpoznat zprostředkovaný vliv jednoho ze světově nejznámějších modernistických architektů Oscara Niemeyera. Nesmazatelný otisk, který zanechal v moderní
architektuře, inspiroval nejen stavební odborníky, ale pomohl formovat kulturu střední třídy a obecně i nový systém hodnot.
V polovině dvacátého století byla Brazílie modernismem, který byl mohutně popularizován v médiích, doslova fascinována. V důsledku toho získala ve světě moderní architektury nebývalou prestiž. Navíc tím zahájila novou fázi osvojování si kulturních a environmentálních hledisek.
Jedním z průvodních jevů tohoto vývoje, jenž je jakýmsi dokladem ekonomické, kulturní a politické stabilizace země, a z toho plynoucího obecného optimismu, byl fakt, že vedle ohromujících monumentálních staveb společenského charakteru začaly vznikat neméně zajímavé obytné domy využívající výrazného minimalistického tvarosloví.
Proto tam stále znovu a znovu objevujeme rezidence uchvacující svou nápaditostí a originalitou plynoucí především ze způsobu, jímž soudobí architekti řeší konkrétní podmínky dané zejména zdejším tropickým podnebím.
Díky tomu vznikají projekty s promyšleným systémem větrání a efektivní ochrany před horkem. Odtud už je jen krůček k trendu udržitelného života charakteristického pro většinu zdejších nově budovaných moderních obytných objektů. Jde o nadčasovou klasiku, jejíž formální jazyk má nádech exotiky, a navíc prozrazuje tradiční vynikající řemeslné zpracování.
To všechno lze konstatovat i při hodnocení rezidence, která na základě návrhu Patricie Hermanny vyrostla ve městě Nova Lima, na nejvyšším místě velkorysého, mírně profilovaného pozemku o rozloze 20 000 m2. Samotný dům, jenž nabízí ohromujících 1 600 m2 obytné plochy, pracuje s několika v podstatě samostatnými, ale vzájemně propojenými kvádry.
Jsou uspořádány kolem vnitřní zahrady tak, aby bylo možné dobře rozčlenit jednotlivé funkční zóny rezidence, a zároveň maximálně využít cirkulaci vzduchu a přirozené osvětlení.
Na východní stranu pozemku pak byla situována budova s garáží, prostory pro zaměstnance a servisním zázemím.
Základním konstrukčním materiálem je tradičně železobeton, jehož vnější plochy jsou někde přiznány ve své zcela syrové podobě se stopami zanechanými bedněním, jinde pouze upraveny do hladka, na dalším kvádru pak opatřeny bílou omítkou. Tento způsob ztvárnění fasády ještě více podtrhuje formální členění celé rezidence.
Dalším nepřehlédnutelným funkčním prvkem jsou rozsáhlé prosklené plochy, jejichž zásluhou získává objekt na transparentnosti a jakési subtilnosti, která je v žádoucím kontrastu s hmotou domu.
O to se ostatně snaží už samotná podstata stavby, při níž byly použity velké rozpony a štíhlé nosníky. Chybět samozřejmě nemůže ani dřevo, jemuž tu byla přisouzena role dekorativního a proteplujícího prvku, a to nejen na venkovních plochách (terasy, část fasády), ale i v interiéru.
Cílem jejich promyšlené aplikace je samozřejmě optimální propojení venkovních a vnitřních prostor, které se vzájemně prolínají a navazují na sebe.
Klasické uspořádání předurčilo přízemí pro společenskou funkci, druhé podlaží pak pro intimní zónu s pěti ložnicemi, jež mají vlastně podobu samostatných apartmá.
Text: Alena Müllerová , Foto: Photofoyer
