Venkovská vila obrovských rozměrů dýchá historií zvenku i zevnitř. I když jde o novostavbu, nezůstala svým charakterem vytříbenému vkusu nic dlužna. Je dokonalá do nejmenšího detailu

Záměr stvořit něco mimořádného se majitelce a spoluautorce návrhu, designérce Irině Děrkač, povedl beze zbytku. Dlužno podotknout, že na tom měl lví podíl také atelier Archi Tek To, s nímž na realizaci projektu spolupracovala.

Svou roli pochopitelně sehrál rovněž genius loci, který Irina považuje za největší bohatství.

Kouzelný dům plný autentických starých věcí, jež vyzařují podmanivého ducha, totiž vyrostl na vysokém břehu řeky Moskvy, na unikátním místě, které dříve patřilo věhlasnému spisovateli Maximu Gorkému.

V podstatě právě to nakonec mělo rozhodující vliv na finální podobu celého domu i jeho interiérů, jež rozhodně vypovídají mnohé o vkusu investora a dělají čest zvolenému provensálskému stylu s novogotickými prvky.

Manželé jsou totiž vášniví cestovatelé a Francie patří k oblíbeným cílům jejich cest. Navíc jsou pilnými sběrateli starožitností, takže výsledek nemohl dopadnout jinak.

Podařilo se jim zasadit do zdejší divoké, neuvěřitelně tiché přírody s nenapodobitelným mikroklima dobový šperk, jehož kompaktnost je hodna obdivu. Však se také na stavbu dlouho připravovali.

Jezdili a fotografovali detaily, studovali hory knih o historii a architektuře, „opisovali“ od restaurátora Baranovského, jenž má na svém kontě řadu zdařilých realizací.

Shromáždili spoustu vědomostí a inspirace z pohledu ornamentů, řezeb, dekorací… To všechno s jediným cílem – docílit ničím nerušeného souladu. Šli dokonce tak daleko, že vymysleli domu legendu.

Přisoudili mu příběh rodového sídla, v jehož lůně vyrostlo nejedno pokolení. Doteky každého z nich jsou pak zřetelné právě v rozvoji celé, původně nevelké stavby, která se jakoby rozrůstala co do rozlohy i vybavení interiérů.

Právě proto například přízemí s prvním patrem spojuje mramorové schodiště, zatímco do mansardy vede dřevěné. A jako to ve starých domech bývá, ani tady nejsou identické dveře.

Jedny jsou vyřezávané, další kazetové, jiné zase kované… Stylově však všechny pocházejí z jedné epochy.

Přes náročnost celého projektu byli stavitelé se svým impozantním dílem hotovi během dvou let, což je pro stavbu takového rozsahu opravdu nevídané. „Pracovali jsme čtrnáct hodin denně, plni nadšení a entusiasmu,“ vysvětluje Irina.

„Přínosem bylo i přesné rozdělení úkolů, každý v týmu měl jasně dané kompetence, funkce a zaměření. Mzia Kvaschvadze se staral o architektonickou stránku, autorka projektu Aňa Andrjuščenko i já o dekorace. A kolik úžasných řemeslníků tady pracovalo!

Hotoví umělci, tvůrčí inteligence! Vždycky na ně budu s láskou vzpomínat. Nejen proto, jak nadšení jsou výsledkem naši francouzští přátelé. Jsem hrdá, že jsme to společně dokázali,“ přiznává pyšně paní domu.

Má se také čím chlubit. Všechny komponenty byly vytvořeny výhradně pro tento dům, ve vzájemném souladu a prolínání. Celá budova byla navržena s ohledem na nejvhodnější umístění každého z kusů starožitné kolekce.

Například kvůli maximálnímu vyznění věšákové stěny z osmnáctého století byla postavena speciální stěna odpovídajících rozměrů. Nebo mohutné sloupy v sále jsou napohled kamenné, ale ve skutečnosti jde o směs písku, drobných kamínků a sádry.

Dekor vznikl díky formám vyrobeným podle návrhu sochaře, umělé zestaření je dílem dalšího umělce. Mnohá místa v interiéru, například v kuchyni, na portálech v jídelně i v obývacím pokoji, zdobí bohaté řezbářské práce.

„Museli jsme najít příslušný vzor, nakreslit náčrtek, podle něho vyrobit šablony, a teprve na jejich základě vznikly plastické ornamenty,“ vysvětluje Irina.

Na projektu spolupracovala také řada dodavatelů, například dřevo pochází od tří velkých společností. Jedna zodpovídala za materiál schodiště, další byly svěřeny dveře, poslední se zaměřila na obklady koupelen.

Kvůli dodržení kvality a přijatelnějším nákladům tu dokonce vznikla soukromá továrna na zpracování mramoru. Naučili se tu řezat kusy s ohledem na rozměry místností, zvládli i velmi náročné tenoučké prvky, potřebné k obkladu turecké parní lázně hammam.

Starožitný postříbřený lustr, který se srdcem lomeného schodiště spouští ze třetího do prvního podlaží, byl původně silně zkorodovaný. Řemeslníci mu nejen vrátili někdejší lesk, ale dokázali ho i prodloužit.

Když už jsme u svítidel – řadu z nich si nechali vyrobit podle dobových skic, jiná objevili ve starožitnostech.

Bez povšimnutí nezůstal ani pozemek kolem domu. V zájmu udržení přirozeného prostředí zachovali maximum původních dřevin, zasadili spoustu stromů, trsy divokých fialek, krokusy, sněženky…

Krajina zůstala taková, jako po dlouhá předchozí staletí, jako by se jí lidská ruka nikdy nedotkla.

TEXT: Alena Müllerová, FOTO: Photofoyer