












Bezprostřední okolí garáží a další pojezdové plochy vyžadují použití zátěžové venkovní dlažby, která
současně představuje důležitý architektonický prvek.
Příjezdové a parkovací plochy i zahradní chodníky musejí obvykle snášet velké zatížení, současně je potřeba vyřešit způsob jejich odvodnění. Při výběru dlažby se snažíme respektovat charakter již existujících staveb a materiálů.
Pokud to jde, volíme typy, které se vyskytují v okolí – přírodní žulu, rulu, vápenec, pískovec a podobně. Skvělým řešením je pálená a keramická dlažba, jejíž výborné vlastnosti a nadčasový vzhled pozvednou každou zahradu.
U garáží oceníme trvanlivou betonovou dlažbu, jejíž povrch může být upraven lisováním, barvením, tryskáním nebo barvením. Způsob pokládky závisí na druhu a velikosti zátěžové dlažby. Dlaždice větších rozměrů se pokládají do 5 cm silné vrstvy cementové malty.
Podložím je vrstva udusaného vymývaného štěrku, u velmi namáhaných ploch může být podložím
10–12 cm silná vrstva jemně armovaného litého betonu. Spáry mezi dlaždicemi se mohou zaplnit jemným pískem, směsí cementu a písku (1 : 3) cementovou mazaninou nebo spárovacím tmelem.
K oddělení podkladu a dlažby lze použít separační rohož, která kompenzuje změny objemu jednotlivých vrstev a zabraňuje praskání a posunu dlažby.
Dlažba z lomového kamene se obvykle ukládá do 5 cm silné vrstvy stavebního písku na 10–12 cm silném udusaném stěrkovém podkladu. Malé dlažební prvky (dlažební kostky, pálená dlažba) jsou poměrně lehké a mají tendenci se pohybovat. Proto se vyplatí
je ukládat do 2,5 cm silné vrstvy cementové malty na utuženém štěrkovém podkladu o tloušťce asi 10–12 cm, nebo štěrk nahradíme 7–8 cm silnou vrstvou litého betonu. Pro venkovní dlažbu je důležitá úprava proti skluzu.
Modifikuje se například lepením speciálních pásů, nebo úpravou povrchů tryskáním drtí a pískem. Další možností je opalování plamenem, při kterém se povrch speče, ale nezaniká
jeho struktura.
TEXT: BLANKA STEHLÍKOVÁ, FOTO: ARCHIVY FIREM